Rychlý kontakt

Základní škola J. A. Komenského Kyjov,

příspěvková organizace města Kyjova
Újezd 990
697 24 Kyjov
Tel: +420 518 306 565
E-mail: zs.kom(zavináč)zskyjov.cz
Web: www.zskyjov.cz

Návštěvnost

Celkem návštěv:
319 665
Dnes:
18
Tento týden:
792
Unikátní návštěvníci:
84 122

NEJLEPŠÍ PRÁCE ŽÁKŮ

VE ŠKOLNÍM ROCE 2019/20

Tajemství knihovny (vítězná práce liter. soutěže Jižní Morava čte)
Podráská Soňa, 9. A

Už odmalička jsem ráda chodila do knihovny v našem městě. Navštěvovala jsem ji poměrně pravidelně, a to asi třikrát týdně. Nejraději jsem tam trávila pátky, jelikož následoval víkend a žádná škola mi tyto dva dny nehrozila.

Každý pátek, asi dvě hodiny po návratu ze školy, jsem vycházela z našeho domu. Má cesta vedla přes městský park až ke knihovně. Při každém otevírání jejich dveří mě přepadl pocit klidu a pohody. Když jsem vstoupila, naskytl se mi pohled na dvojici dveří. První patřily oddělení pro dospělé, kam si babičky chodívávaly půjčovat kuchařky, starší muži knihy o myslivosti a má maminka si ráda chodívala pro romány. Zkrátka si každý našel to své. Mě ale svět, který nabízely tyto knihy, moc nezajímal, a proto mé kroky směřovaly ke druhým dveřím do dětského oddělení. Tohle bylo mé místo, tady jsem se cítila dobře.

Knihovnu jsem měla sice hodně ráda, milovala jsem čtení, ale existovaly i jisté důvody, proč jsem zde trávila tolik času. Byla jsem totiž sama. Rodiče pracovali téměř do noci a má starší sestra s námi nebydlela. Také mi dělali starosti spolužáci a ostatní lidé v mém věku, protože jsem se s nimi nebavila. Nebyla jsem oblíbená, populární, ani ničím zajímavá. V mé mysli se několikrát tvořily plány, jak si nějaké kamarády najít, avšak neúspěšně. Všichni si běhali po venku a hráli hry s přáteli, ale na mě se nejspíš dívali jako na outsidera.

Mé bytí v knihovně se stále opakovalo. Pár příjemných slov s paní knihovnicí, pak následovalo sezení u okna s nějakou dobrou knihou. Za ta léta jsem zde potkala dost lidí, dokola ty samé tváře.

Jednoho dne však stála vedle jedné police úplně neznámá osoba, začtená do tlusté knihy. Byl to vysoký, hnědovlasý, hnědooký, celkem svalnatý kluk. Podle mého odhadu o trochu starší než já, vypadal tak na šestnáct let. Mé oči na něj byly chvíli upřené, usoudila jsem, že je sympatický, ale i zvláštní. Byl to ten typ kluka, který musel patřit k těm oblíbeným a který si dokázal zjednat respekt. Nicméně můj pohled se od něj odtrhl a nohy mě nesly k regálu. Po dlouhém zvažování v mých rukou skončil dobrodružný román. Usedla jsem na své oblíbené místo a ponořila se do čtení.

Za pár minut mě vyrušil neznámý hlas. Patřil tomu vysokému klukovi. Zeptal se, jestli si může přisednout. „Samozřejmě,“ řekla jsem. Chvíli bylo ticho a my jsme jen četli. Najednou ke mně promluvil: „Tak často na tomto místě vídávám jen tebe.“ Zarazila jsem se a začala jsem pátrat v paměti, jestli i já ho odtud znám, ale ne, nikdy jsem ho neviděla. Kdo to mohl být?

„Moc ráda čtu, proto tady trávím tolik času,“ zareagovala jsem. Ani nevím jak, ale najednou jsme vedli příjemný dialog. Představil se mi, prozradil, kolik je mu let a já jsem mu to opětovala. Hovořili jsme pomalu až do zavírací doby, jako bychom se znali od dětství. Když jsem se s ním chtěla rozloučit, tak mi nabídl doprovod. Cestou se mě ptal na různé otázky a dostávalo se mu odpovědí. Musel o mně vědět téměř všechno, naopak já o něm celkem nic. Cesta přes park nás zavedla před můj dům. Přistoupila jsem ke dveřím a zasunula jsem klíč do klíčové dírky. Byla to vteřina, avšak když jsem se prudce otočila a chtěla se rozloučit, nebyl tam. To mě překvapilo, a tak mě napadlo zavolat jeho jméno. Bohužel se nikdo neozval. I přesto, že jsem se cítila zmateně, zaplavilo mě štěstí. „Vážně mám kamaráda!?“ hrálo v mé hlavě.

Další den se mi do školy moc nechtělo. Prosedět v lavici půl dne mě moc nelákalo. Kupodivu to proběhlo nezvykle rychle, dokonce dvě děvčata ze třídy se stala mými kamarádkami. Odpoledne jsem se vydala do knihovny. Před jejím vchodem stál ten kluk, prý na mě čekal. V ten den mezi námi probíhal rozhovor na téma kamarádi. Svěřila jsem se mu, že moc přátel nemám. Tomu se jen zasmál a řekl: „Počkej do zítra, vše bude jinak, slibuji.“

A opravdu, ráno jsem se do školy těšila, během vyučování jsem se skamarádila snad s celou třídou a vše bylo úžasné.

Poté jsem s nadšením zavítala do knihovny a hledala toho kluka. Dnes tam nebyl. Nepotkala jsem ho ani další den, dokonce celý týden. Nedalo mi to a paní knihovnici jsem požádala, aby mi ho v počítači vyhledala. K mému překvapení nikdo s takovým jménem v knihovně registrován nebyl. To mi nedávalo smysl, tak jsem jí ho popsala. To, co mi řekla, by mě nenapadlo. Nikoho takového v knihovně nikdy neviděla. Žádná osoba s tímto popisem sem nechodila.

Kdo byl ten kluk? Byla to nějaká knižní postava, nebo snad duch, kterého jsem měla vidět pouze já? Jasnovidec? Člověk se zvláštními schopnostmi? Každopádně to byl kluk, který mi pomohl. Mrzí mě, že jsem mu nestihla poděkovat. Už jsem ho nikdy nepotkala. Poznala jsem ho v knihovně a tam jsem ho i naposledy viděla.

Stal se pro mě tajemstvím knihovny.


Popis obrazu
Nela Žůrková, 9. B

V dnešní hodině slohu popisujeme obraz psa švýcarského malíře Adolfa Dietricha, který maloval obrazy v naivistickém stylu.

V popředí tohoto díla se rýsují stébla suché polehlé trávy a vypadá to, že už se léto přehoupává v teplejší podzim. Zlámané svazky již zežloutlého porostu nasvědčují tomu, že pejsek Hugo na toto místo chodí pravidelně, či se o něj dělí s ostatními zvířaty, jako třeba se srnkami či divokými prasaty.

Samotný Hugo se usadil velice pohodlným, až ležérním způsobem. Je z něj cítit klid, který však hraničí s napětím, jakoby na něco čekal, např. na svého páníčka, až přijde z práce, půjde za Hugem a společně se usadí na tuto louku a budou se společně kochat krajinou. Hugo je pes malého vzrůstu, s nízkými tlapkami a dlouhým ocasem. Zbarvení Huga je bílé s hnědými skvrnami na hřbetě, hlavě, uších a ocásku. Nepřipomíná Vám toto zbarvení nějaké domácí zvíře? Mně to připomíná strakatou kravičku, která by se na podobné louce určitě ráda pásla. Hugo má na krku kromě hnědých skvrn i obojek černý jako ta nejčernější noc, oči se mu lesknou jako jantar prosvícený podzimními paprsky slunce, jeho čumáček mi připomíná elektrickou zásuvku na zdi, fousky mu samou starostí o svého pána asi vypadaly.

Na konci louky se ve větru ohýbají vysoké stromy, které jakoby někomu mávají. Třeba mávají blížícímu se podzimu, na který celý rok čekaly, aby mohly shodit své těžké listí, které jim jinak vytváří zelený kabát. Za nimi se leskne hladina jezera, ke kterému se třeba chodí Hugo koupat, či se pouze napít. Je jasno, sluníčko svítí, ale není vedro, protože pejsek nemá vyplazený jazyk, kterým by se v případě teplého počasí ochladil. „Haf! Haf!“ ozve se Hugo. Páníček se právě vrátil z práce.

Obraz ve mně evokuje pocit léta/podzimu, teplého větru a svit vše vyhřívajícího slunce. Krajina vypadá trochu zdeformovaně, včetně Huga. Jinak se mi malba líbí, třeba bych si ji i koupila.


Dějepis trochu jinak – projekt žáků třídy 8. A
Žáci měli ve dvojicích za úkol vytvořit komiks, jehož děj se odehrává v období vlády Marie Terezie a Josefa II. Obsah komiksu si měli sami vymyslet, podmínkou bylo dodržet vymezené časové období. Zdařilé práce si můžete prohlédnout.

Z. Šimečková


VE ŠKOLNÍM ROCE 2018/19

Charakteristika rodinného příslušníka
Adéla Růžičková, 8. A 

Vybrala jsem si svého bratra Prokopa. Je mu jedenáct let.        

Prokop není moc vysoký, měří asi 148 cm. Je nejmenší z chlapců ze třídy. Je hubené postavy, ale má dost svalů, protože sportuje. Má krátké blonďaté vlasy a zelené oči asi jako voda na koupališti v Koryčanech. V létě mu na nose naskáčou pihy. Na pravé tváři můžete vidět důlek po úrazu v Kočovném divadle. Výrazné jsou jeho velké odstávající uši.

Chodí do primy na Klvaňově gymnáziu v Kyjově. Jeho prospěch je celkem dobrý. Většinou domů nosí dvojky. Baví ho matematika a jde mu český jazyk.

Prokop je přátelský člověk, má spoustu kamarádů. Rád se dozvídá nové věci, když něco neví, vždy se zeptá. Je velmi divoký a roztěkaný, nedokáže se dlouho soustředit. Neustále zpívá, píská, nebo vydává nějaké zvuky, aniž by si to uvědomoval. Prokop má spoustu energie a často si ji vybíjí agresivním způsobem. Po všem skáče a často mě i sestru bije. Jednou jsme se rozhodli, že si zahrajeme kvarteto. Už zbývala poslední karta, kterou si měla vzít moje sestra. Prokop prohrál. Vzal tu kartu, naštvaně ji hodil na zem a uraženě a s pláčem utekl do pokoje. Má hodně sebevědomí. Nikdy si z ničím neláme hlavu a nepřemýšlí nad důsledky svého chování.

Hraje hokejbal. Málokdy vyhrají, ale velice ho hokejbal baví. Na trénincích si vybije hodně energie. Rád hraje na housle. Často a pilně na ně cvičí. Na hodiny houslí chodí na ZUŠ v Kyjově a hraje i v cimbálové muzice Kyjovánku. Občas i tancuje. Společně hrajeme v Kočovném divadle Kyjov. Zahrál si například prince v Šípkové Růžence, nebo ovčáka v pohádce Ubrousku, prostři se. V poslední době rád chodívá s kamarády ven, nebo sleduje youtubery. Někdy také hraje na Playstation.

Prokopa jsem si vybrala, protože je mi velmi blízkou osobou a i přes jeho občas nevybíravé chování ho mám ráda.               

 

Charakteristika kamaráda
Ondřej Patera, 8. A 

Osoba, kterou jsem se rozhodl charakterizovat, je mi velmi blízká. Tím člověkem je můj kamarád a spoluhráč z tenisu, Radim Pokorný. Je mu 18 let a bydlí se svou rodinou v Kyjově. Navštěvuje Klvaňovo gymnázium také Kyjově. Známe se od té doby, co jsem začal hrát tenis, tedy už přes 5 let. V tenise jsme spolu zažili spoustu zážitků.

Radim je vysoký asi 185 cm, mírně silnější postavy. Má kratší světle hnědé vlasy a nosí dioptrické brýle. Rád si nechává narůst vousy, které dodávají obličeji mužný, ale současně příjemný vzhled. Co se týče oblečení, nosí většinou sportovní oděv, ale nevyhýbá se ani elegantnímu oděvu. Nejčastěji si obléká trička tmavších barev.

Ve škole studuje s výborným prospěchem, z předmětů má nejraději tělocvik a jazyky, obzvláště pak němčinu. Letos bude maturovat a určitě chce i dále pokračovat ve studiu. Jednou by chtěl pracovat jako advokát.

Já i další lidé, kteří ho znají, si ho moc vážíme. Považujeme ho za milého, příjemného, laskavého a vtipného mladíka, který nezkazí žádnou legraci. Když vidí člověka v nouzi, okamžitě se mu snaží pomoci všemi možnými způsoby. Jednou se mi na tréninku rozbila raketa a on okamžitě přispěchal a nabídl se, že mi půjčí svou. Mezi jeho kladné vlastnosti patří pravdomluvnost, upřímnost a poctivost. Nesnáší pomluvy a lži. Také i on má nějaké záporné vlastnosti. Radim se nechá snadno vyvést z míry a zbytečně pak na druhého slovně zaútočí. Toto je asi jediná věc, která mi na něm vadí.

Jeho koníčkem je sport, hlavně tenis, kterým výborně reprezentoval Tenisový klub Kyjov. Často jezdí na kole a rád chodí na procházky. Zimní sporty moc v oblibě nemá. Velice rád také sleduje tenisová utkání v televizi, ve volném čase chodí do kina nebo do kavárny. Z filmů má nejraději horory a sci-fi. Doufám, že se mu bude dařit stejně jako do této doby, také věřím, že Radim odmaturuje a půjde nadále za svým cílem.

Radim je můj velmi dobrý kamarád. Mezi sebou máme hezký vztah a myslím si, že budeme přáteli na dlouhou dobu. Můžu se na něho kdykoliv spolehnout a také vím, že mě nikdy nezradí a nezklame.


VE ŠKOLNÍM ROCE 2017/18

DOMA JE TAM
Anne Marie Čechová, 4. A

Kde mám své blízké,
kde je mi dobře.

Kde je maminka
nebo tatínek,
kde si můžu hrát
a taky spát.

Mám tam oblečení,
taky stolek na učení.
Mám tam hračky
a dvě pračky.

Mám tam postel,
taky malý kostel.
Všichni mě tu mají rádi,
jsme tam velcí kamarádi.

 

DOMOV
Denisa Vavřinová, 4. A

Doma je tam,
kde mám své blízké,
jsem jak v hnízdě,
musím uklízet,
nesmím mizet.

Mám dost práce,
nejsem tu krátce,
mám tady kamarády
a ti mě mají rádi.

Jsem prostě Moravačka z Kyjova,
někdo na mě kouká ze shora
jsem veselá a smělá
a někdo mi říká, že jsem krásná.

Hlava se mi zavařila,
co jsem to teď napsala,
snad to dopadne dobře
nebo ti nic neřeknu, bobře.

Nejlepší literární práce žáků 9. C a 9. D
Ke stažení zde.

 


VE ŠKOLNÍM ROCE 2016/17

Výtvarná soutěž  -  Proměny skla

Třída 4. C se zúčastnila výtvarné soutěže s názvem Proměny skla, která byla vyhlášena akciovou společností Vetropack Moravia Glass v Kyjově. Žáci vytvořili společně leporelo. Knížka se jmenovala Nápoje štěstí, tyto nápoje byly v lahvích nejrůznějších tvarů. Mezi Nápoji štěstí byl například nápoj zdraví, přátelství, porozumění, lásky, humoru, pracovitosti, úsměvu a moudrosti.

Tato práce získala ocenění v podobě diplomu a pozvání na prohlídku sklárny. Děti byly dále odměněny dortem a společenskou hrou, kterou převzaly od zástupkyň podniku, které osobně přišly do školy a třídy. Výhra samozřejmě všechny potěšila.

Mgr. Isabela Klečková, tř. uč. 4. C
Fotogalerie


Velikonoční jaro
Leontýna Růžičková, Karolína Mišurcová, 3. A

Jaro je tak krásné,
překrásné,
až stromy voní,
pomlázky si pletou děti.

Holky barví vajíčka,
máma peče zajíčka.
Kluci vstanou hodně brzy,
obcházejí všechny domy.

Kluci přijdou,
holky otevřou,
dají hochům vajíčka,
která snesla slepička.

Barvičky si vytáhnou,
pěkně si je malujou -
- červená, žlutá, modrá, zelená,
vajíčka jsou pěkně barevná.

Z barevných proutků
upleteme pomlázku.
Jaro je plné zázraků,
a proto to maluju.


Práce žáků 6. ročníků s PowerPointem
6. A soubor  ke stažení zde.
6. B soubor  ke stažení zde.

Netradiční výtvarná výchova v 6. B
V rámci výtvarné výchovy byli žáci 6. B tvořit prostorové útvary - netradiční sněhuláky. Po dvou hodinách spolupráce vznikl Olaf, tučňák, ženská, sněhulák minecraft a další jedinečné výtvory. Téma sníh a vločky nás zaujali i do dalších hodin a tak jsme z nich vytvořili i nástěnky.

Martina Kůřilová
Fotogalerie


Učení
Leontýna Růžičková 3. A

Pozor, pozor učení,
nedělej to bučení.
Paní učitelka ti dá jedničku,
možná i tu hvězdičku.

Bude z tebe velký školák,
možná budeš poškolák.
Možná ti dá pět.
V hudební výchově je zpěv.

Naučíš se číst a psát,
o přestávce si můžeš hrát.
Potom půjdeš na obědy,
jíme jako medvědi.

 

Pohádkový test
Leontýna Růžičková 3. A

  1. Kdo snědl červenou Karkulku?
    a) veverka
    b) vlk
    c) opice

  2. Čím byl zarostlý zámek, kde bydlela Šípková Růženka?
    a) růžemi
    b) tulipány
    c) kopretinou
  3. Kam šla Červená Karkulka?
    a) za babičkou
    b) maminkou
    c) vlkem

  4. Kolik bylo měsíčků?
    a) 2
    b) 12
    c) 13
  5. Kdo vešel do chaloupky sedmi trpaslíků?
    a) Růženka
    b) Sněhurka
    c) Popelka

  6. Kdo chtěl sníst kůzlátka?
    a) vlk
    b) pes
    c) chobotnice

  7. Kde bydleli Křemílek a Vochomůrka?
    a) chaloupce
    b) stanu
    c) pařezu

  8. Jak se jmenovali králíci z klobouku?
    a) Bolek a Lolek
    b) Bob a Lolek
    c) Bob a Bobek

  9. Mařenka a Jeníček vešli do:
    a) kopretinové chaloupky
    b) perníkové chaloupky
    c) pravítkové chaloupky

 

9. A – ukázky ze slohových prací

Noční obloha a hvězdy
Terezie Šalomounová

Už jste si někdy přestavovali, jak kouzelné může být noční nebe? Že ne? Tak pozorně poslouchejte.  

Je večer. Začíná se stmívat. Jasně blankytné nebe přikryla tmavá peřina a sluníčko se schovalo za huňatý obláček. Na tajemné obloze se objevil třpytící se měsíc. A kouzlení mohlo začít...

Rázem se smutně šedé nebe proměnilo ve světélkující představení. Oblohu rozzářily lesklé hvězdy, které svým jasem vykouzlí každému úsměv na tváři. Na takto roztančenou oblohu zářících hvězd se doletěla podívat i kometa rychlá jako blesk- ach, to je nádhera!  - její oslepující záři se nevyrovná ani ten nejdražší diamant.

…když na obloze nastal čas, znavený měsíc zavelel a ukončil tento noční bál. Zatímco tancem znavené obláčky podřimovaly, sluneční paprsky se probudily a začaly vykukovat. Potom se jen měsíc vystřídal s usměvavým sluníčkem, které vše převzalo do svých rukou…

 

Půlnoční hvězdy
Štěpán Kudela 

Svítí nám nad hlavou každou noc a ani nám to tak nepřijde. Kdyby nebylo hvězd, noční obloha by byla nezajímavá a nudná. Ale s hvězdami je překrásná, svítivá, zábavná. Můžete si v hlavě spojovat hvězdy na obloze do různých tvarů a obrazců. Zajímalo by mě, jestli to už někdo vyzkoušel.

Já se rád dívám na zářící noční oblohu v podhorské krajině na naší chatě. Nebe tam bývá čisté a  bezmračné, a proto jdou hvězdy vidět mnohem lépe než ve městech.

Když se do hvězd podívám, šeptají mi různá svá tajemství a někdy mi odpoví nebo poradí. Smějí se na mě z oblohy a nic je netíží. Nemají žádné starosti.

Podle mě by se měl na hvězdy občas podívat každý, neboť jsou symbolem každého z nás. Nesvítí na obloze jen tak. Můžou nám ukázat cestu, abychom se vydali správným směrem. A rozhodně nás naladí tou správnou hvězdnou romantickou atmosférou.

 

Chumelenice
Daniel Křemeček 

Chumelenice je tu!

Vyskočím z postele a přitisknu obličej na studené okenní sklo. Neuvěřitelné! S nadšením pozoruji rychle padající sněhové vločky poletující ze strany na stranu a s lehkostí dopadající do naší zahrady.

Po pár chvílích jsem se odtrhnul od toho nádherného obrazu. Vzal jsem si teplé oblečení a čepici s červenou bambulí a rozhodl jsem se prozkoumat chumelenici zblízka. Přistoupil jsem ke dveřím se zatajeným dechem a pomalu je otevřel…

Bílo mě celého zahalilo a já opatrně zavřel dveře. Postoupil jsem o pár kroků a vstoupil na čerstvý poprašek sněhu. Bílé vločky na mě s lehkostí dopadaly a já ucítil mrazivý vánek, který na mě útočil ze všech stran. Chvíli jsem jen tak stál a vstřebával čistý zimní vzduch. Vzhlédl jsem k těžkým sněhovým mrakům a uviděl souboj mezi chumelenicí a zlatým sluncem, které se snažilo svými paprsky prorazit bránu sněhu. Chumelenice však stále odolávala…

Náhle na mě někdo promluvil. Otočil jsem se a spatřil maminku, jak mě volá k snídani. Naposledy jsem se tedy otočil, abych ještě mohl chumelenici spatřit, a poté jsem zavřel dveře.

  

Červánky
Marie Folvarčná

Už jen kousíček.

Cesta k cíli pomalu končí. Po ránu ztěžklé nohy klopýtají o kameny na cestě mezi pastvinami. Na rozcestí věnujeme pohled osamělé soše Ježíše, který už čeká na okamžik, kdy se slunce vyhoupne zpoza hor. Větřík, který si pohrává s břízami podél cesty, nás doprovází až k zelenému hájku. Nedočkavost nás nutí rozběhnout se, čímž vyplašíme zajíce, jenž se možná právě probudil ze snu téhle letní noci. Za hranicemi stromů se před námi rozprostře očekávaný výhled.

Po levé straně se táhne nedávno posečená louka, na níž leží balíky, které jako by líně čekaly, až je někdo odveze. Napravo se rozkládají další pastviny, které si zatím nesměle říkají o sečbu. Nejlepší výhled je ovšem až z nového posedu. Z vrchu je rozhled na všechny lesy, hory, kopce a údolí široko daleko. Vrcholky kopců se halí do ranní mlhy. V údolí se krčí několik vesniček. Máme pocit, že stačí natáhnout ruku a dotkneme se malinké věžičky kostelíku v jedné z vesniček, která se pomalu probouzí do růžového rána.

Celé nebe už je zahaleno do nejrůznějších odstínů barev. Oranžovorůžové chomáčky červánků místy protínají zatím slabé paprsky. Slunce se pomalu a nesměle ukazuje zpoza nejvyšší hory na obzoru. Po chvíli se jasná záře ranních paprsků rozběhne po celé obloze. Červánky mění svou barvu z růžové na ohnivě oranžovou. Paprsky se pozdraví s vrcholky hor a rozeženou mlhu kolem nich. Sluníčko se osmělí a vyhoupne se ještě o něco výš. Nezbedně své paprsky namíří i do údolí k vesničkám. Pak se vyhoupne ještě výš a výš a růžoví beránci se pomalu a s úctou rozprchnou. Obloha už bledne. Oranžová barva se mění v blankytně modrou a celý kraj se oblékne do záře ranního slunce. Východ je u konce. Sluníčko už dnes bude vládnout na obloze bez červánků.

Cesta zpět je jasnější. Chladné letní ráno oteplují sluneční paprsky. Každý se odrazí od kapky rosy na stéblech trávy. Paprsky se procházejí po listech mladých bříz, které tichým šelestěním zdraví sluníčko. Socha Ježíše jako by nastavila svou kamennou tvář slunku. Zářivě bělozlaté slunce nás dnes bude doprovázet až do večera, kdy se znovu přiženou večerní červánky, aby pána oblohy uložily.

 

Stmívá se
Magdalena Ambrozková

Jako každý večer, i dnes potichu vyklouznu z domu. Světlo se pozvolna vytrácí a slunce zahlédnu jen ne chvíli mezi mraky. Pokračuji dál, směrem k lesu, a sleduji drobné kvítky po cestě. Většina z nich má už květy zavřené. Chystají se ke spánku.

Konečně před sebou spatřím les. Tyto stromy toho určitě zažily hodně. Představuji si je jako udatné rytíře. Rozložité kořeny, silné kmeny a spletité větve se v mé fantazii mění na svalnatá těla urostlých mužů. Byla by to nepřemožitelná armáda!

Náhle se rozprší. Těžké kapky deště ze mě smývají všechny starosti. Vůně, která vzniká vždy po dešti, se nyní line všude kolem mě. Vzduch už má chladný nádech, začíná totiž podzim. Stromy přicházejí o svůj šat a jsou vystaveny větru.

Přede mnou se nyní vypíná statný buk. Jeho větve začínají docela nízko, a tak se na něj dá snadno vylézt. Začínám šplhat. Nohama obepínám chladný kmen a špičkami prstů se dotýkám větví. Vrchol stromu ční do výšky a krajina se rozprostírá dole pod ním. Je odtud nádherný rozhled.

A nyní přichází vrchol tohoto večera! Západ slunce. S očima upřenýma k ohnivému kotouči si stále opakuji: jak může být něco tak nádherného? Ohnivé stíny se míhají všude po okolí a zdůrazňují už tak pestré barvy listí. Slunce pomalu mizí z obzoru a náhle mi do nového obrazu začne vnikat tma. Úchvatná podívaná skončila. Tak zase zítra v korunách stromů...