Rychlý kontakt

Základní škola J. A. Komenského Kyjov,

příspěvková organizace města Kyjova
Újezd 990
697 24 Kyjov
Tel: +420 518 306 565
E-mail: zs.kom(zavináč)zskyjov.cz
Web: www.zskyjov.cz

Návštěvnost

Celkem návštěv:
227 332
Dnes:
1
Tento týden:
1 224
Unikátní návštěvníci:
60 143

NEJLEPŠÍ PRÁCE ŽÁKŮ

VE ŠKOLNÍM ROCE 2016/17

Výtvarná soutěž  -  Proměny skla

Třída 4. C se zúčastnila výtvarné soutěže s názvem Proměny skla, která byla vyhlášena akciovou společností Vetropack Moravia Glass v Kyjově. Žáci vytvořili společně leporelo. Knížka se jmenovala Nápoje štěstí, tyto nápoje byly v lahvích nejrůznějších tvarů. Mezi Nápoji štěstí byl například nápoj zdraví, přátelství, porozumění, lásky, humoru, pracovitosti, úsměvu a moudrosti.

Tato práce získala ocenění v podobě diplomu a pozvání na prohlídku sklárny. Děti byly dále odměněny dortem a společenskou hrou, kterou převzaly od zástupkyň podniku, které osobně přišly do školy a třídy. Výhra samozřejmě všechny potěšila.

Mgr. Isabela Klečková, tř. uč. 4. C
Fotogalerie


Velikonoční jaro
Leontýna Růžičková, Karolína Mišurcová, 3. A

Jaro je tak krásné,
překrásné,
až stromy voní,
pomlázky si pletou děti.

Holky barví vajíčka,
máma peče zajíčka.
Kluci vstanou hodně brzy,
obcházejí všechny domy.

Kluci přijdou,
holky otevřou,
dají hochům vajíčka,
která snesla slepička.

Barvičky si vytáhnou,
pěkně si je malujou -
- červená, žlutá, modrá, zelená,
vajíčka jsou pěkně barevná.

Z barevných proutků
upleteme pomlázku.
Jaro je plné zázraků,
a proto to maluju.


Práce žáků 6. ročníků s PowerPointem
6. A soubor  ke stažení zde.
6. B soubor  ke stažení zde.

Netradiční výtvarná výchova v 6. B
V rámci výtvarné výchovy byli žáci 6. B tvořit prostorové útvary - netradiční sněhuláky. Po dvou hodinách spolupráce vznikl Olaf, tučňák, ženská, sněhulák minecraft a další jedinečné výtvory. Téma sníh a vločky nás zaujali i do dalších hodin a tak jsme z nich vytvořili i nástěnky.

Martina Kůřilová
Fotogalerie


Učení
Leontýna Růžičková 3. A

Pozor, pozor učení,
nedělej to bučení.
Paní učitelka ti dá jedničku,
možná i tu hvězdičku.

Bude z tebe velký školák,
možná budeš poškolák.
Možná ti dá pět.
V hudební výchově je zpěv.

Naučíš se číst a psát,
o přestávce si můžeš hrát.
Potom půjdeš na obědy,
jíme jako medvědi.

 

Pohádkový test
Leontýna Růžičková 3. A

  1. Kdo snědl červenou Karkulku?
    a) veverka
    b) vlk
    c) opice

  2. Čím byl zarostlý zámek, kde bydlela Šípková Růženka?
    a) růžemi
    b) tulipány
    c) kopretinou
  3. Kam šla Červená Karkulka?
    a) za babičkou
    b) maminkou
    c) vlkem

  4. Kolik bylo měsíčků?
    a) 2
    b) 12
    c) 13
  5. Kdo vešel do chaloupky sedmi trpaslíků?
    a) Růženka
    b) Sněhurka
    c) Popelka

  6. Kdo chtěl sníst kůzlátka?
    a) vlk
    b) pes
    c) chobotnice

  7. Kde bydleli Křemílek a Vochomůrka?
    a) chaloupce
    b) stanu
    c) pařezu

  8. Jak se jmenovali králíci z klobouku?
    a) Bolek a Lolek
    b) Bob a Lolek
    c) Bob a Bobek

  9. Mařenka a Jeníček vešli do:
    a) kopretinové chaloupky
    b) perníkové chaloupky
    c) pravítkové chaloupky


9. A – ukázky ze slohových prací

Noční obloha a hvězdy
Terezie Šalomounová

Už jste si někdy přestavovali, jak kouzelné může být noční nebe? Že ne? Tak pozorně poslouchejte.  

Je večer. Začíná se stmívat. Jasně blankytné nebe přikryla tmavá peřina a sluníčko se schovalo za huňatý obláček. Na tajemné obloze se objevil třpytící se měsíc. A kouzlení mohlo začít...

Rázem se smutně šedé nebe proměnilo ve světélkující představení. Oblohu rozzářily lesklé hvězdy, které svým jasem vykouzlí každému úsměv na tváři. Na takto roztančenou oblohu zářících hvězd se doletěla podívat i kometa rychlá jako blesk- ach, to je nádhera!  - její oslepující záři se nevyrovná ani ten nejdražší diamant.

…když na obloze nastal čas, znavený měsíc zavelel a ukončil tento noční bál. Zatímco tancem znavené obláčky podřimovaly, sluneční paprsky se probudily a začaly vykukovat. Potom se jen měsíc vystřídal s usměvavým sluníčkem, které vše převzalo do svých rukou…

 

Půlnoční hvězdy
Štěpán Kudela 

Svítí nám nad hlavou každou noc a ani nám to tak nepřijde. Kdyby nebylo hvězd, noční obloha by byla nezajímavá a nudná. Ale s hvězdami je překrásná, svítivá, zábavná. Můžete si v hlavě spojovat hvězdy na obloze do různých tvarů a obrazců. Zajímalo by mě, jestli to už někdo vyzkoušel.

Já se rád dívám na zářící noční oblohu v podhorské krajině na naší chatě. Nebe tam bývá čisté a  bezmračné, a proto jdou hvězdy vidět mnohem lépe než ve městech.

Když se do hvězd podívám, šeptají mi různá svá tajemství a někdy mi odpoví nebo poradí. Smějí se na mě z oblohy a nic je netíží. Nemají žádné starosti.

Podle mě by se měl na hvězdy občas podívat každý, neboť jsou symbolem každého z nás. Nesvítí na obloze jen tak. Můžou nám ukázat cestu, abychom se vydali správným směrem. A rozhodně nás naladí tou správnou hvězdnou romantickou atmosférou.

 

Chumelenice
Daniel Křemeček 

Chumelenice je tu!

Vyskočím z postele a přitisknu obličej na studené okenní sklo. Neuvěřitelné! S nadšením pozoruji rychle padající sněhové vločky poletující ze strany na stranu a s lehkostí dopadající do naší zahrady.

Po pár chvílích jsem se odtrhnul od toho nádherného obrazu. Vzal jsem si teplé oblečení a čepici s červenou bambulí a rozhodl jsem se prozkoumat chumelenici zblízka. Přistoupil jsem ke dveřím se zatajeným dechem a pomalu je otevřel…

Bílo mě celého zahalilo a já opatrně zavřel dveře. Postoupil jsem o pár kroků a vstoupil na čerstvý poprašek sněhu. Bílé vločky na mě s lehkostí dopadaly a já ucítil mrazivý vánek, který na mě útočil ze všech stran. Chvíli jsem jen tak stál a vstřebával čistý zimní vzduch. Vzhlédl jsem k těžkým sněhovým mrakům a uviděl souboj mezi chumelenicí a zlatým sluncem, které se snažilo svými paprsky prorazit bránu sněhu. Chumelenice však stále odolávala…

Náhle na mě někdo promluvil. Otočil jsem se a spatřil maminku, jak mě volá k snídani. Naposledy jsem se tedy otočil, abych ještě mohl chumelenici spatřit, a poté jsem zavřel dveře.

  

Červánky
Marie Folvarčná

Už jen kousíček.

Cesta k cíli pomalu končí. Po ránu ztěžklé nohy klopýtají o kameny na cestě mezi pastvinami. Na rozcestí věnujeme pohled osamělé soše Ježíše, který už čeká na okamžik, kdy se slunce vyhoupne zpoza hor. Větřík, který si pohrává s břízami podél cesty, nás doprovází až k zelenému hájku. Nedočkavost nás nutí rozběhnout se, čímž vyplašíme zajíce, jenž se možná právě probudil ze snu téhle letní noci. Za hranicemi stromů se před námi rozprostře očekávaný výhled.

                Po levé straně se táhne nedávno posečená louka, na níž leží balíky, které jako by líně čekaly, až je někdo odveze. Napravo se rozkládají další pastviny, které si zatím nesměle říkají o sečbu. Nejlepší výhled je ovšem až z nového posedu. Z vrchu je rozhled na všechny lesy, hory, kopce a údolí široko daleko. Vrcholky kopců se halí do ranní mlhy. V údolí se krčí několik vesniček. Máme pocit, že stačí natáhnout ruku a dotkneme se malinké věžičky kostelíku v jedné z vesniček, která se pomalu probouzí do růžového rána.

Celé nebe už je zahaleno do nejrůznějších odstínů barev. Oranžovorůžové chomáčky červánků místy protínají zatím slabé paprsky. Slunce se pomalu a nesměle ukazuje zpoza nejvyšší hory na obzoru. Po chvíli se jasná záře ranních paprsků rozběhne po celé obloze. Červánky mění svou barvu z růžové na ohnivě oranžovou. Paprsky se pozdraví s vrcholky hor a rozeženou mlhu kolem nich. Sluníčko se osmělí a vyhoupne se ještě o něco výš. Nezbedně své paprsky namíří i do údolí k vesničkám. Pak se vyhoupne ještě výš a výš a růžoví beránci se pomalu a s úctou rozprchnou. Obloha už bledne. Oranžová barva se mění v blankytně modrou a celý kraj se oblékne do záře ranního slunce. Východ je u konce. Sluníčko už dnes bude vládnout na obloze bez červánků.

Cesta zpět je jasnější. Chladné letní ráno oteplují sluneční paprsky. Každý se odrazí od kapky rosy na stéblech trávy. Paprsky se procházejí po listech mladých bříz, které tichým šelestěním zdraví sluníčko. Socha Ježíše jako by nastavila svou kamennou tvář slunku. Zářivě bělozlaté slunce nás dnes bude doprovázet až do večera, kdy se znovu přiženou večerní červánky, aby pána oblohy uložily.

 

Stmívá se

Magdalena Ambrozková

Jako každý večer, i dnes potichu vyklouznu z domu. Světlo se pozvolna vytrácí a slunce zahlédnu jen ne chvíli mezi mraky. Pokračuji dál, směrem k lesu, a sleduji drobné kvítky po cestě. Většina z nich má už květy zavřené. Chystají se ke spánku.

Konečně před sebou spatřím les. Tyto stromy toho určitě zažily hodně. Představuji si je jako udatné rytíře. Rozložité kořeny, silné kmeny a spletité větve se v mé fantazii mění na svalnatá těla urostlých mužů. Byla by to nepřemožitelná armáda!

Náhle se rozprší. Těžké kapky deště ze mě smývají všechny starosti. Vůně, která vzniká vždy po dešti, se nyní line všude kolem mě. Vzduch už má chladný nádech, začíná totiž podzim. Stromy přicházejí o svůj šat a jsou vystaveny větru.

Přede mnou se nyní vypíná statný buk. Jeho větve začínají docela nízko, a tak se na něj dá snadno vylézt. Začínám šplhat. Nohama obepínám chladný kmen a špičkami prstů se dotýkám větví. Vrchol stromu ční do výšky a krajina se rozprostírá dole pod ním. Je odtud nádherný rozhled.

A nyní přichází vrchol tohoto večera! Západ slunce. S očima upřenýma k ohnivému kotouči si stále opakuji: jak může být něco tak nádherného? Ohnivé stíny se míhají všude po okolí a zdůrazňují už tak pestré barvy listí. Slunce pomalu mizí z obzoru a náhle mi do nového obrazu začne vnikat tma. Úchvatná podívaná skončila. Tak zase zítra v korunách stromů...



VE ŠKOLNÍM ROCE 2015/16

Básničky

Básničky o rodné obci napsané a recitované našimi žáky si můžete stáhnout ve formátu mp3.

Lenka Maradová

Markéta Hubáčková

Nela Sedlářová

Nela Žižlavské

Petr Ticháček

 

Vzpomínky na zimu
Marie Folvarčná, 8. A

Dnešní zimy už nejsou tak krásné jako kdysi. Smutné pochmurné počasí se dnes odráží i na lidech. Dříve se na zimu každý těšil.

Zkusme si tedy představit zimu, která k nám přicházela před mnoha lety.

Pohled na dlouhá zasněžená pole táhnoucí se k lesu nás donutí rozběhnout se po namrzlém třpytivém sněhu. S každým krokem se ozve křupnutí, po kterém vždy zůstane ve sněhu naše stopa. Slunce odrážející se na nekonečném moři bílé krásy nás nepřetržitě bije do očí.

Při procházce lesem si připadáme jako v pohádce. Smrky zachumlané do zářivě bílé peřiny na nás povýšeně shlíží zpod zimní nádhery. Větve neunesou tíhu sněhu a smutně se sklánějí k zemi.Ohlušující ticho přerušují jen naše kroky. Na větvích ledem ozdobených dubů se usilovně drží poslední loňské uschlé listy. Mohutné kmeny se přizdobily drobnými vločkami, které se ve svitu poledního slunce zlatě a stříbrně  třpytí. Každá vločka má svůj majestátní tvar. Náš obdiv patří každičkému detailu drobounkých vloček. Při pohledu na ně pocítím úctu k zimě, jež kouzlí nejen na stromech divy.

Tahle zima už možná bude existovat jen v našich snech a představách.

Nádherná zima pomalu a nepozorovaně mění svou podobu. Její moc se už zřejmě bude projevovat jinak…

Ale kdo ví, třeba se ještě někdy vrátí…

 

Báseň
Lukáš Berka, 5. A

V září vždy přijdeme,
aktovky hned vezmeme.

V říjnu už je velký rok,
udělali jsme velký krok.

Hezký, krásný učivý,
pro žáky vždy mučivý.

Nastávají prácičky,
pro kluky i holčičky.

Je to prostě legrace,
ty slohové práce.

Testy jsou hračky,
nejsme žádné máčky.

To je konec písničky,
vlastně mojí  básničky.

 


Nejlepší práce žáků 9. E a 8. B vytvořené v  1. pololetí 2015/16 v hodinách VV
Fotogalerie


Ukázky slohových prací - na téma líčení, subjektivně zabarvený popis

Kouzelný palouček
Erika Sedlářová, 9. D

     Svižným krokem kráčím tichým lesem. Nezastavím se ani, abych se rozmyslela, kterou cestou se mám dát. Cestu mám totiž v mysli vyrytou tak silně, že ji nikdy nezapomenu.

     Zastavuji se na klidné mýtině. Vstupuji na mechem porostlé balvany, které leží všude okolo, jako by jim toto místo patřilo. Je to nádherný pohled. Všude rostou věkem sešlé stromy, které si za svůj oblek zvolily smaragdově zelený mech. Protéká tu i potůček, průzračný jako čersrvě vyleštěné sklíčko. Přeskakuje velké kameny, aby se dostal z lesa pryč. Je velmi nezdvořilý, neboť se ani na okamžik nezdrží, aby si porozprávěl se stromy a kameny o tom, co cestou spatřil. Svou cestou si potůček vytvořil nízké schůdky. Asi to bude tím, jak zakopával o větve stromů, či o velké balvany, které klidně spaly na břehu. Svou pracně vybudovanou cestičkou pospíchá dál a dá, jako by byl maratonský běžec, který se nesmí zastavit. Občas z něj odletí kapičky vody, které probudí odpočívající kameny. Ty spolu se stromy i potůčkem zpívají v dokonale sestavěném orchestru píseň svobody, klidu a pokoje.

     Palouček mě uklidní vždy, když to potřebuji. Pomalu odcházím. Všechno usíná, kromě potůčku, který si dál běží do neznáma.

 

V lese
Jan Pres, 8. D 

     Jdu lesem. Začíná foukat vítr, bere s sebou kousky trávy. Vítr je tak silný, že kolem mě prší listy ze stromů. Listy tančí spolu s dešťovými kapkami.

    Rychle pospíchám domů. Letím jako vítr, když se přede mnou objeví větev. Najednou ležím na zemi v blátě, hlava se mi točí jako na kolotoči. Ohlížím se. Nikde nikdo. Slunce zapadá a poslední paprsky mizí v temnotě lesa. Stromy se mi smějí, mávají na mě svými větvemi. Proniká do mě chlad. Rychlý jako blesk, který běhá na obloze při bouři.

    Déšť se pomalu mění ve sněhové vločky. Tmavě hnědé stromy se oblékají do bílých šatů, jako by se chystaly na svatbu. Krajina kolem mě zbělela jako nevěstin závoj.

     Sníh pomalu rozsvěcuje krajinu. Vím, že cesta domů je otevřená.

 

Smutný sněhulák?
Adéla Chromá, 8.D 

     Ležím ve sněhu. Sice jsem promoklá a zmrzlá až na kost, ale ten pocit za to stojí.

     Ve sněhu jsem zabalená jako v přikrývce a chrání mě před vším zlým. Hřeje mě u srdce a všechna zima z mého těla, duše i mysli rázem vyprchá.

    Otevřu oči, rozhlížím se kolem sebe. Děti nedaleko postavily sněhuláky. Velká bílá těla jako z vaty. Uhlíky, které jim zdobí těla, jsou pro ně jako stvořeny. Mé oči zajímá sněhový panáček, který stojí opodál. Stojí sám. Je jiný. Nemá dokonalé tělo, spíše to vypadá, jako by ho někdo uplácal z cukru a skořice. Na hlavě nemá parádní hrnec, ale jen starý otrhaný šátek. Jeho úsměv jako by měl každou chvíli uvadnout. Mně to nevadí, pro mě je v tuto chvíli nejkrásnější.

 

Úvahy žáků na téma – Chtěl bych někdy zastavit čas 

Chtěla bych někdy zastavit čas
Eliška Čermáková, 9.A

     Nepochybně jste si někdy přáli zastavit čas. Třeba jen na chviličku. Určitě to znáte. Prožíváte super den nebo super období a je vám líto, že vše končí.

     Mnozí jsme přesvědčeni o tom, že čas utíká strašně rychle. Myslím, že každý by byl rád, kdyby měl doma stroj času, kterým by se náš drahocenný čas dal zastavit. Někdo by tento výjimečný přístroj využil v trapných chvílích, kdy chce utéct před posměchem okolí. Nikdo však neuteče. Každý někdy schytá posměch těch druhých.

     Přístroj bych využívala na krásné chvíle, které prožíváme se svými blízkými a ve kterých si přejeme, aby neskončily.

     Já bych chtěla zastavit čas právě teď. Nevím, jestli chci vyrůst, být náhle dospělá a zodpovědná.

     Myslím, že je třeba prožívat všechny dny naplno, i když je to těžké. To proto, že přístroj k zastavení času asi nikdy mít nebudeme. Čas a život bude rychle utíkat a plynout. Není možné ho zastavit, ale náš čas tomto světě můžeme prožít co nejbohatěji.

 

Chtěl bych někdy zastavit čas
Ctibor Němec, 9. A

      Kdo by někdy nechtěl zastavit čas? Kdybychom to dokázali, mohli bychom toho náležitě využít. Určitě je to téma k zamyšlení.

     Má to však své pro a proti. Zastavení času lze využít k dobré věci. Díky nastavení času můžeme někoho zachránit z hořícího domu, můžeme dopadnout zloděje, můžeme třeba podvádět při písemkách. Jiný by však mohl zastavení použít ke zlým účelům.

     Kdybychom zastavili čas, můžeme se pohybovat, nebo se taky zastavíme? Nezůstali bychom uvězněni v jiných dimenzích? Mohli bychom jím i cestovat? Možná by bylo užitečné vrátit se do minulosti a napravit chyby. Nebo pohlédnout do budoucnosti a chyb se vyvarovat.

      Naši vědci určitě časem něco vymyslí. Chce to jen dát jim trochu času...

 

 
VE ŠKOLNÍM ROCE 2014/15

Projekty třídy 2. A

POHÁDKY
Ve školním roce 2014/2015 pracovali žáci 2.A třídy na celoročním projektu s názvem „Pohádky“. Během pestrých projektových dnů poznávali klasické české pohádky a setkávali se s jejich oblíbenými hrdiny. Pohádkové příběhy společně poslouchali, prožívali, četli, vyprávěli, dramatizovali, s novými kamarády z čarovné říše také počítali, řešili slovní úlohy, psali, procvičovali pravopis, řešili hádanky, rébusy, křížovky, čtyřsměrky, ale i cvičili, závodili, zpívali, tančili, muzicírovali, kreslili, malovali, tvořili, kuchtili... Se zaujetím a nasazením plnili zadané pohádkové úkoly samostatně, ve dvojicích, spolupracovali ve skupinkách či družstvech. Radostnou a tvůrčí atmosféru projektových dnů budou dětem připomínat jejich výtvory svázané do vlastní pohádkové knihy a sady fotografií zaznamenávající průběh a výsledky desetiměsíčního dění, pilné práce, úsilí a snažení.

L. Fridrichová
Fotogalerie

 

ROČNÍ OBDOBÍ
V průběhu školního roku 2014/2015 se děti z 2.A třídy také pilně a odpovědně věnovaly i dalšímu dlouhodobému projektu, který dostal název „Roční období“. Projekt zahrnoval spoustu zajímavých úkolů a učebních činností, pestrou mozaiku metod a forem práce, při kterých si žáci procvičili nejen učivo prvouky, ale i ostatních předmětů. Po celý rok pozorovali přírodu a její proměny, sledovali život živočichů a rostlin, pracovali s přírodninami a obrazovým materiálem, četli, vyhledávali a třídili informace, psali, zapisovali, přemýšleli, řešili různorodé zajímavé úkoly, počítali, luštili, kreslili, malovali, recitovali, skládali vlastní básně, zpívali, tancovali, v průběhu kalendářního roku se seznamovali s tradičními svátky a regionálními lidovými zvyky a obyčeji, navštívili muzeum, výstavy, byli vedeni k ochraně přírody a životního prostředí. Oblíbené projektové dny a cílevědomou desetiměsíční práci mapuje a dokumentuje soubor fotografií a naše „poklady“ uložené v žákovských portfoliích.

L. Fridrichová
Fotogalerie


Slohová práce (Vypravování muselo obsahovat 6 slov – krtek, farma, cigareta, modelka, jitrnice, hokej.)

MS v hokeji
Radovan Löffler, 8. B 

Píše se rok 2015 a právě začíná finále Mistrovství Ottinovy farmy v ledním hokeji. Zbývá poslední minuta do začátku utkání. Velké derby se dnes odehraje mezi domácími kravami a hosty krtky.

Ale co to vidíme, hned je tady velký problém! Krtci jsou moc malí na to, aby unesli své hokejky. Za pár minut je problém vyřešen, krtci nastupují na led a v packách drží místo hokejek jitrnice. Třetina právě začala, ale nikde není k vidění trenér krtků. První třetina skončila nerozhodně 0:0.

Ve druhé třetině už na lavičce sedí také trenér krtků, Zdeněk Miler. Je tu 37. minuta a bude se vylučovat.  Na trestnou lavici půjde Krteček v kalhotkách, dostane dvouminutový trest za pojídání hole. Vhazování vyhrály krávy, je to 5 na 4, krtci se snaží ze všech sil bránit, ovšem Kráva Milka vstřelila gól. A druhá třetina je za námi s gólovým stavem 1:0.

Třetí třetinu krávy neberou vůbec vážně. Jedna útočící kráva si zapálila cigaretu, brankář si dokonce pozval do brány modelku, aby mu masírovala záda. Ovšem v poslední  minutě Krteček s lízátkem dorovnává na 1:1 a 4 vteřiny před koncem Krteček s lopatkou vsítil poslední branku.

Na straně krtků panuje obrovská radost, 3…2…1. Krtci vyhráli turnaj. Domů si odvezou titul Mistra Ottinovy farmy a Ottinovy zlaté vidle.  Krávy si za své krásné 2. místo odnášejí jitrnice krtků.

A to je na tomto turnaji to nejlepší, nikdo odtud neodchází se sklopenou hlavou.

 

Ve stínu jitrnic
Hana Měchurová, 8. B

Byl páteční večer. Právě jsem se vracela z baru Green Apple, kde si přivydělávám na vysokou. Už teď jsem litovala svého rozhodnutí jít zkratkou přes les, ale po cestě je to k naší farmě velmi daleko. Lesem se vznášel hustý opar. Bylo vidět sotva na krok. Podívala jsem se na hodinky. 22.30. Tiše jsem zaklela a přidala do kroku. Bylo úplné ticho. Slyšela jsem jen praskaní větví a šustění listů pod nohama. Blížila jsem se k okraji lesa. Zahlédla jsem světlo našeho domu.

Něco bylo špatně, věděla jsem to. Dorazila jsem k našemu domu a srdce mi začalo splašeně bít. Na příjezdové cestě stál policejní vůz. Vešla jsem do domu a spatřila otce. Na košili se mu blýskl zlatý odznak šerifa a vedle něj stál jeho parťák a dobrý přítel, Joe, kterému říkali Krtek. Jakmile mě zahlédli, jejich rozhovor utichl. „Tati, co se stalo?“ Kousl se do rtu, ale neodpověděl. „Paní Brownová, známá svými domácími jitrnicemi, byla otrávena,“ řekl Joe, „vrahem je někdo, kdo se vyzná v chemických látkách. Na místě činu se našly stopy chlornanu vápenatého. Všechny důkazy ukazují  na Dona Cartera, kterého před chvílí zadrželi a odvezli na stanici. Jedeme ho s tvým otcem vyslechnout.“, „Pojedu s vámi,“ vyhrkla jsem. „To v žádném případě, Jessico,“ odvětil otec a rázoval si to ke dveřím. Joe zabouchl dveře. Pak už jsem slyšela jen zvuk motoru a praskání štěrku pod koly. Za chvíli byli pryč.

Běžela jsem do svého pokoje kolem obývacího pokoje, kde se můj bratr díval na hokej s cigaretou v ruce. Lehla jsem si na postel a přemýšlela o tom, co mi Joe řekl o případu. Nedávalo mi to smysl. Don Carter sice pracuje v obchodu s bazény, kde prodávají i chlornan na čištění vody, ale v době vraždy byl celou dobu v Green Applu. Viděla jsem ho. Otevřela jsem si notebook a napsala do vyhledávače „chlornan vápenatý“. Zjistila jsem, že chlornan se využívá i jako bělidlo textilií a papíru. Zadívala jsem se na starou pozvánku na oslavu 150. výročí továrny na papír. V továrně před pár lety vypukl požár, ale nikdy se nenašel viník. Na místě činu byla nalezena jitrnice, proto majitel továrny Thomas Ivanovič vždy obviňoval svoji nevlastní tetu paní Brownovou. Poté začaly spory o významný pozemek vedle jeho továrny. Paní Brownová ho vyhrála. To byla pro Ivanoviče poslední kapka.

„A proto ji zabil!“ vykřikla jsem. Srdce mi začalo bušit rychle jsem si vzala bundu, která visela za rám zrcadla. Letmo jsem se do něj podívala a uviděla osmnáctiletou dívku s havraními vlasy, štíhlé, vysoké postavy „Mohla bys dělat modelku!“ často jsem slýchávala, ale mým snem bylo psát články a reportáže do novin.

Vyběhla jsem z domu, popadla kolo a šlápla do pedálu. Za jízdy jsem volala otci. Povyprávěla jsem mu celou svou teorii a on mi oznámil, že propustili Cartera.

Dojela jsem před honosnou vilu Ivanoviče. Policejní hlídky byly zatím v nedohlednu. Proplížila jsem se k zadním dveřím. V krvi mi stoupl adrenalin. Dveře byly odemčené. Vklouzla jsem dovnitř. V domě se ozývala hudba. Šla jsem za rytmickou jazzovou skladbou. Procházela jsem místnostmi a píseň byla stále hlasitější. V krku jsem měla knedlík. Došla jsem až do prázdné místnosti s velkým gramofonem. Stála jsem ve dveřích a rozhlížela se. Najednou mě někdo chytl za loket. Okamžitě jsem sebou trhla, ale stisk byl příliš silný. Strach mi nedovolil ani vykřiknout. Najednou se ozvaly sirény policejních aut. Stisk povolil, toho jsem využila a vytrhla se mu. Běžela jsem ke dveřím. „Stůj!“ zařval za mnou Ivanovič. Nabil zbraň. Mířil na mě a já věděla, že jsem v pasti. Najednou do místnosti vtrhl můj táta a setkali jsme se očima. Vyhrkly mi slzy. Poté se zničehonic objevil Joe. Střelil Ivanoviče do ruky. Ten okamžitě upustil zbraň, vykřikl a chytil se za ránu. Do místnosti vběhli další policisté, kteří zatkli Ivanoviče. Vrhla jsem se tátovi do náručí. Je po všem.



Ódy na Školu v přírodě žákyň 4. roč.

Nela Žižlavská, 4. A
Hola hej, pojďte ven.

Co to tady roste?
To je přece křen.

Vylezte ven z chatky,
opustíme matky.

Tohle je přírodní škola,
hola, uvidíme mola.

 

Adéla Růžičková, 4. A
Jeli jsme dnes autobusem do školy v přírodě
a stáli jsme v dlouhatánské koloně.

Konečně jsme dojeli na místo.

Vyjeli jsme na Pustevny  lanovkou
a hned jsme šli za tou sochou.

Socha Radegasta byla velká,
vyfotila mě tam i se sestrou Nelka.

Potom jsme šli ke kapličce Cyrila a Metoděje,
byla mlha, nešlo vidět, nic se tam neděje.

Když jsme dojeli do tábora , vzali jsme si kufry
a šli jsme do římské chatky.

Máme chatku číslo čtyři
a když jsme si ji prohlédli, šli jsme na večeři.

A když jsme si vyčistili zoubky,
šli jsme do postýlky.

Byla tam jepice, říkáme jí slepice.
Už nám dala pokoj, tak už dobrou.

 

Anna Blažková, 4. A
Lanovka

Na lanech lanovka,
pod kamenem užovka.

Na lanech lanovka visí
a člověk její rachot slyší.

Když se lanovka do pohybu dává,
Zábavou se pro nás jízda stává.

 


Práce žáků 6. ročníků s PowerPointem
6. A soubor  ke stažení zde.
6. D soubor  ke stažení zde.

Text z jednoslabičných slov podle Jana Wericha 

Jak vlk mstil strom
Magdalena Ambrozková, 7. A

Kdys tu byl strom. A ten strom se táh výš a výš, pnul se dál a dál až tam, kde mrak bdí. Kdo strom zřel, ví, že je obr. Pod ním vždy spí vlk. Vlk strom ctí, je pro něj jak bůh. Strom moh růst dál, však tu byl chlap. Ten strom mu pil krev! Ve dne stín, ve tmě šum. Tak vzal na něj meč a strom hned pad. Chlap šel zpět a vtom řev…Vlk vyl a vyl, to byl žal! Vlk vyl a lkal za ten strom. Chlap klel a na něj řval: „Běž pryč, zmiz!“ Pak šel spát, však strach u něj byl.

Je noc. Chlap spí, vlk bdí. Vtom skok skrz sklo a vlk je tu. Chlap řve, leč to má za to. Vlk se msti, krk mu stisk a chlap ztich.

„To máš za můj strom!“

 

Král a med
Adam Staník, 7. A

Žil byl muž. Ten muž byl král a měl hrad a v něm úl. Král jed med, byl rád a zdráv. Tu král lká: „Ach jo, jsem tu furt sám. Kde je můj syn? On jel v svět, oř ho nes, snad ho drak sněd? Ne, to ne, on je živ a zdráv! Já tu jen jím svůj med, to je děs! No ten úl – to byl kup! Dám ho pryč. Ale ne, med je mňam, mám ho rád.“

Nu což, tak to je. A už nic!



VE ŠKOLNÍM ROCE 2013/14
 
Co se mi líbí na babičce a dědovi
Jitka Pekárková - 5. A

Na mojí babičce se mi nejvíc líbí to, že je pořád jako sluníčko. Je hodná, laskavá a umí moc dobře vařit. U babičky je dobře, protože má mnoho krásných zvířat. Má velmi krásné oči, stejné jako maminka. Když se usměje, je mi velice hezky. Moje babička se jmenuje Liduška. Mám ji moc ráda a doufám, že tu bude s námi ještě dlouho.
Byla jsem ještě malá, když děda zemřel. Pamatuju si, jak jsem u něho seděla na klíně. Smáli jsme se a byli moc šťastní. Moc mi chybí. Byl veselý a dával nám moc dobré bonbóny. Měl z toho velikou radost. Měl nás všechny velmi rád, moc rád zpíval a hrál na harmoniku. Jmenoval se Jaroslav, byl to skvělý děda.

 

Co se mi líbí na babičce a dědovi
Josef Zapletal - 5. A


Rodiče mého tatínka již nežijí. Umřeli dříve, než jsem se narodil. Proto mám jen jednu babičku a jednoho dědu. Jsou to rodiče mé maminky. Žijí ve stejném městě jako já, v Kyjově. Když jsem byl malé miminko, často mě hlídali, protože maminka chodila do práce.
Mám k nim velmi blízko a jsem s nimi  velmi rád. Babička mi vaří a peče jen to, co mám nejraději. S dědou často hrajeme šachy. Vždy si na mě udělá čas. Když jsem u nich na prázdninách, můžu se dívat na televizi, do kdy chci. Nejraději sleduji s dědou fotbal. Děda je vášnivý fotbalista.
Babička s dědou žijí v malém bytě. Naše rodina bydlí ve velkém domě se zahradou. Proto k nám často chodí na návštěvu a zároveň nám pomáhají s prácemi na zahradě. Po práci si posedíme u bazénu.
Mám je moc rád.
 

Co se mi líbí na babičce a dědovi
Tomáš Vlach - 5. A


Dědečka mám moc rád, líbí se mi na něm jeho přátelská a otevřená povaha. Vždycky si na mě udělá čas, vyslechne mě a poradí mi. Máme stejné koníčky, chodíme rádi do přírody, máme rádi zvířata, zajímá nás zěmědělství.
Velice rád jezdím za dědečkem na chatu, která je blízko lesa. Spolu s jeho jezevčíkem Benem podnikáme výlety do okolí. Dědeček je vášnivý houbař. A tak při sbírání hub mě učí poznávat stromy, houby, rostliny a jak se mám k přírodě chovat. Dalším jeho koníčkem je zemědělství. Rád se stará o svoje políčko, učí mě jezdit na malém traktoře, jak správně nachystat půdu na sadbu a jak se pak o všechny plodiny starat.
A tyto vlastnosti se mi na dědečkovi hrozně líbí.
 

Jízda králů v projektu Regionální výchova
Básně žáků 3. a 4. tříd (Dokument DOC ke stažení)


Proč mají hroši tvrdou kůži
Michal Něnička - 9. C

Byl jednou jeden hroch a ten se jmenoval Karel. Karlovi bylo už 50 let a jeho kůže byla velmi vrásčitá. Karel býval showman na diskotékách a lamač dívčích srdcí. Ale nyní seděl neustále doma a jen tak vzpomínal na staré dobré časy. Jednou vyšel před dům a uviděl dva opičáky. „Ha, ha,“ smáli se opičáci. „Podívej se na toho hrocha, jak má vrásčitou kůži,“  říká první opičák. „Vypadá,  jak zmuchlaný hadr!“ posmíval se druhý. Ještě chvíli se smáli a šli dál. Hroch si nahlas řekl: „Už dost, už mě to nebaví,  jak se mně všichni smějí.“

Vydal se na plastickou chirurgii. Byl objednaný u gorily Konga. Byli to staří přátelé. „Ááá, nazdar Karle, tak co tě trápí?“ zeptal se Kong. „No, víš, Kongu, nelíbí se mi má kůže, je strašně vrásčitá,“ odpověděl Karel, „nemohl bys s tím něco udělat?“ „Něco by se s tím udělat dalo,“ řekl Kong.  „Objednáme ti botox a napícháme ti ho do kůže a tvá kůže bude bez vrásek.“ Karel se pousmál, ten nápad se mu líbil. „Buď ti ho objednáme z Číny a dojde za týden, nebo ho objednáme z Thajska a ten ti dojde za měsíc a půl.“ Chtěl ho mít co nejdřív, tak si ho nechal objednat z Číny. Za týden přišel zpátky na kliniku a tam mu botox vpíchali do kůže.

Jakmile se Karel probudil, cítil se nějaký ztuhlý. Došel za ním Kong a řekl mu: „Karle, mám pro tebe špatnou zprávu, ten botox, co jsme ti tam napíchali, ztvrdl, ještě nikdy se nám to nestalo.“ Sice to nebylo přesně, co si představovali, ale Karlovi se líbila jeho nová tvrdá kůže, a tak se vydal domů. Jak šel, šlápl do sršního hnízda. Sršni vyletěli a začali ho bodat, ale hrocha to nebolelo, bylo to díky jeho tvrdé kůži.

Přišel domů a řekl o tom přátelům a tenhle botox je zaujal. Tak si ho dali taky napíchat a informace o novém botoxu se dostala mezi ostatní hrochy. Všichni hroši chtěli mít tvrdou kůži. A protože byl botox z Číny a měli ho tam ještě hodně, tak ho prodali  zbylým hrochům, kteří ho ještě neměli. A od té doby mají hroši tvrdou kůži a Čína si na tom pěkně vydělala.   


Zeměpisný projekt 9. A
Ukázka práce žákyň 9. A v zeměpise na téma „Místní region, moje obec…“ Práce měla mít formu prezentace, videa apod. Mohli pracovat ve skupinkách.

Proč má klokan kapsu
Petra Slezáčková – 9. C

Bylo slunečné nedělní odpoledne a klokaní rodinka se rozhodla, že si udělá první jarní výlet. Děti byly ještě malé, proto nemohly skákat s nimi, ale musely se vézt v kočárku. Maminka nachystala kočárky, malou svačinku a mohlo se vyrazit. Tatínek vezl Honzíka a maminka Aničku. Už po pár metrech si uvědomili, jaká to byla hloupost brát kočárky, protože děti v nich byly naklepané jako řízky, jak s nimi rodiče poskakovali. Proto tatínek rázně rozhodl: „Zpátečka, vraťme se, takto to nejde, vezmeme děti do batohu.“

Teď už byla cesta mnohem pohodlnější, ale jakmile dorazili do ZOO, nastal další problém. Malí klokánci měli výhled na opačnou stranu než rodiče, takže se maminka s tatínkem museli pořád otáčet, aby děti viděly, o čem jim vyprávěli. Po několika otáčkách už to Anička nevydržela a pozvracela se. A v tom tatínek znovu spustil tu svou: „Jdeme domů, takto to dál nejde, musíme, maminko, vymyslet něco lepšího.“

Domů doskákali tak unavení, že děti ani nevyžadovaly pohádku na dobrou noc a okamžitě usnuly. Rodiče se posadili s pohárkem vína k televizi a dumali. Když už je přemáhal spánek, přišla maminka se zajímavým nápadem: „Táto, co kdybychom si ušili kapsy, takové ledvinky jako nosí lidé?“ „Teda mámo, to je ovšem skvělý nápad! Máme doma nějaký kus látky? Rovnou se do toho pustíme.“ Maminka přinesla velké plátno a šili a stříhali, dokud nebyly kapsy hotové. Potom vyčerpáním usnuli.

Když se ráno Anička s Honzíkem probudili, byly už kapsy nachystané na další výlet. Tentokrát si vyskočili na zámek. Dětem i rodičům se výlet moc líbil, protože mohli všichni pohodlně sledovat výklad paní průvodkyně a po cestě domů děti nerušeně spaly za příjemného pohupování.

Ostatním klokanům se to zalíbilo, ale nevěděli, jak kapsu vyrobit. Pár dnů nato se rozhodli, že se zeptají maminky Aničky a Honzíka. Maminka byla velmi ochotná, tak jim všechno s radostí vysvětlila. A od té doby nosí všichni klokani svá mláďata v kapse na břiše.

 
VE ŠKOLNÍM ROCE 2012/13

Mé nejoblíbenější místo (subjektivně zabarvený popis)
Klára Svobodová - 8. C

Mé nejoblíbenější místo je místnost, kterou jsme zbudovali nad sklepem v naší zahradě. Naše letní sídlo, moje a sestry, vznikalo pomalu, ale o to více jsme se na něj těšily. Místnost, která se skládala nejprve ze tří stěn, byla plná odložených a nepotřebných věcí. Z našeho společného úsilí vznikl pokojík.

S příchodem jara se domeček probouzí a spolu s naším příchodem ožívá. Tak jako po zimě se musí zamést všechny nečistoty a chmury, tak i my musíme vymést zimu z našeho sídla. Když už po zimě není ani stopy, ráda sedávám na prahu a sleduji nad sebou ohromnou záplavu květů. Touto záplavou tu a tam proletí lehký vánek, ten rozproudí šumící potok, a tak spustí vodopád kapiček v podobě okvětních lístků.

V létě zde nacházím příjemný stín. Usednu do houpacího křesla k otevřenému oknu a naslouchám líbezné melodii vycházející z ptačích hrdélek. Z těchto malinkých stvoření dokáže zaznít neuvěřitelně silný a okouzlující zpěv.  „Malí sboristé“ jsou mistři svého oboru a jejich fraky hrají všemi barvami. V letní době si zde ráda čtu knihy a čerpám energii z ptačího zpěvu.

Když nastane podzim, silný vítr přivane mrak, záplava jeho slz způsobí povodeň v mém srdci, protože již téměř končí pobyt v mém koutečku. Můj dům také pláče. Padající kapky bubnují na plechovou střechu, jako když šamani bubny oslavují déšť. Za okny se s vycházejícím sluncem objeví třpytící se pavučinky a ty vytváří nejkrásnější záclonky mého domečku. Sleduji k zemi klesající žlutohnědé listy, jež mi připomínají ušmudlaný koberec. Holé, větrem třesoucí se stromy mi úzkostí a tísní svírají srdce.

Zima. Z nebe se tichounce snášejí bílá sněhová peříčka. Já sedím za oknem jídelny a sleduji zamrzlá okna mého domečku. Říkám si:,,O čem se mu asi zdá pod tou hustou sněhovou přikrývkou? Možná o dalších spolu strávených dnech.“


Skautský tábor (subjektivně zabarvený popis)
David Častulík - 8. C

Ráno ležím na svém lůžku jako zabitý, ale pokud se mi podaří vstát dřív jak před sedmou, tak se mi naskytne nádherná podívaná. Vyhrabu se ze svého stanu, který připomíná spíše smetiště, ale i přesto v něm rád spím a jako první mě obejme příjemný studený závan vlhkého vzduchu. Prohlédnu si překrásnou, avšak lehce dotčenou přírodu. Po zhlédnutí okolí neodolám a podívám se vzhůru k nebesům na blankytně modré pole, na němž líně plují mráčky, které připomínají ovečky. Všude je ticho a příroda vypadá, že stále spí. Tu nádhernou symbiózu klidu a ticha přeruší jako náhlá bouře ta nenáviděná věta za doprovodu píšťalky: „Budíček!!!“ Po zahlášení této každodenně používané fráze se mi už vůbec nechce vstávat. Po pohybové hře se děti, připomínající hladové krky, vrhnou do jídelny na snídani. Všichni se po marmeládou namazaném chlebu ženou, jak kdyby týden nejedli. Působí to na mě jako tržiště. Každý se snaží získat to nejlepší na úkor ostatních. Po snídani přecházíme na nástup, na kterém stojíme jako sloupy vražené v zemi a na němž je slavnostně vyvěšena vlajka vysoko do nebe za doprovodu skautské hymny. Takto začíná každý den na tomto táboře.

Jasná čistá obloha značí to, že budou padat teplotní rekordy a ani stín nás nespasí. Jedinou záchranu představuje jen ten tekoucí potok vedle tábora, který se dá srovnávat s ledovou tříští, a to je asi jediný důvod, proč se tam nikomu nechce. Přes topické odpoledne se nenajde jediný dobrovolník, který by něco dělal. Nenávidím vedra, protože se cítím tak oslaben, že bych ani pírko nezvedl. Mám nevýslovně rád svobodu nás starších, když si mohu dělat to, co se mi zrovna zlíbí, a neposlouchat někoho, jak mi říká, co mám dělat.

Navečer, když slunce ustoupí za kopečky a přestane tak pálit, se situace zajímavě mění. Schyluje se totiž k závěrečné a největší bitvě celého tábora. Na okraji lesa už postávají horliví bojovníci a v rukou svírají dvě až tři papírové koule. Hluboko v lese na ně vyčkávám s partou statečných kamarádů, kteří ví, že naše šance na úspěch jsou tak mizerné, jak moje výtvarné schopnosti, ale i přes to přese vše bojujeme do posledního ztraceného života. Miluji “bojovky,“ protože se v nich dokážu odreagovat a po skončení jsem velmi příjemně unavený. Večerní program nastupuje a já se radši ukládám k spánku do svého spacáku. Vždyť mě čeká ta moje nejoblíbenější aktivita na táboře.

Je pár minut po půlnoci a já vyčkávám jako sup na tu správnou příležitost. Noční krajina na tábořišti je tak strašidelná, že se dokonce bojím i já. Nebe pod mrakem, všude lehká mlha, sem tam se ozve podivný zvuk z křovin a ani já nedokážu sebrat dostatek odvahy na to, abych zjistil, co ten zvuk způsobilo. Teď , nebo nikdy. Přišla moje chvíle. S dávkou adrenalinu v krvi vyrážím. Se sebranou odvahou jsem ze svého úkrytu vystartoval jako vystřelený šíp s cílem jediným - ukořistit vlajku uprostřed tábora. Při přepadení myslím jen na tu vlajku a na to,  jak ji bez všimnutí ukořistím. Bohužel, vždy mě zpozorují. 

Na táboře se mi vždy líbí, protože mě baví aktivity, které bych nikde jinde nedělal. Pokaždé si z tábora přivezu pěkné vzpomínky.

 


VE ŠKOLNÍM ROCE 2011/12

I vysavače mají srdce
Valentina Svobodová - 7. A

            Byla tma. Ležela jsem na záchodě. Můj obvyklý odpolední šlofík. Když v tu chvíli někdo otevřel dveře. Rozsvítila se žárovka Koko. Nejspíš, asi určitě šla Val na záchod, ale tentokrát si přišla pro mě. „Tak pojď, Lili. Je tady šílený prach. Už musím vysát.“ Ano, jmenuji se Lili a jsem vysavač. Je mi 10 let a mezi mé koníčky patří vysávání pavouků pod postelí. Ovšem léta už mi přibývají, a tak nezvládnu vysát úplně každé smítko prachu. Val mě vzala za hadici a táhla mě až na chodbu. Vysunula mi šňůru a zapojila do zásuvky Elektry. Vysávala jsem, co jsem mohla, ale nešlo to vysát všechno. Byla jsem vysílená, udýchaná a měla jsem zanícený výfuk vzduchu. Bála jsem se, že bude Val zase nadávat, ale tentokrát mě v klidu zavezla zase zpátky na záchod a odešla z bytu. Asi za půl hodiny se vrátila. Za dveřmi jsem slyšela, jak rozbaluje velkou krabici. Pak v koupelně tekla voda. Něco se zaplo a začalo to dělat hrozný zvuk. Ječelo to v bytě asi 20 minut, než to přestalo. Pak otevřela dveře od záchodu a … Byl to nový vysavač! Moje regulace výkonu jako by se tisíckrát zrychlila. Byl vysoký, měl šedou barvu a dlouhou hadici. Val ho položila vedle mě a zavřela za sebou dveře. Bylo ticho. „Ahoj, já jsem Mořská Vlna Kakashi9000. A pocházím z Japonska. Vy jste?“
„Já jsem žárovka Koko a pocházím z Elektra na náměstí..“ Oba se podívali na mě. „Já jsem vysavačka Lili a už si nepamatuji, odkud pocházím.“ Trapná minuta ticha. Ale pak vše nabralo rychlé obrátky. Začali jsme se všichni bavit a prokecali jsme celou noc. Kakashi byl v pohodě a vůbec nebyl namyšlený jak většina z Japonska je. Možná, že to byla moje opravdová láska, že to je  osud, abychom byli spolu.
Odpoledne dalšího dne, kdy se vrátila Val z práce, jsme slyšeli, jak s někým telefonuje. Pozorně jsem poslouchala a pak uslyšela, že mluví o mně. Mluvila o tom, že má teď nový vysavač a mě asi vyhodí. Ptala se kam. Říkala něco o ulici Květná, Luční a Seifertovo náměstí. A pak jsme všichni zaslechli ta dvě slovíčka. ČERVENÝ KONTEJNER. Vyhození do červeného kontejneru je ten nejhorší způsob smrti všelijakého elektra. Pokud tě někdo vyhodí do červeného kontejneru, je s tebou amen. „Co budeme dělat?“ zeptal se starostlivě Kakashi. „Nemůžeme tě nechat napospas červenému kontejneru. Slyšel jsem, že se tam dějí hrozné věci. Hodí vás tam a pak jste pořád jen ve tmě. Ležíte vedle těch mrtvých těl elektra.“
„Musíme naplánovat útěk,“ řekla Koko. „Ne, já musím naplánovat útěk, vy tady zůstanete.“ Všichni jsme byli hrozně vystrašení, ale já nejvíc. Vždyť přece se mnou bude konec. „Ale já půjdu s tebou. Nenechám tě v tom samotnou! Lili, já tě miluji!“
„Já tebe taky, Kakashi. Ale nemáme moc času, musíme to udělat hned teď.“ Pomalu jsme otevřeli dveře hadicí, ale bylo to velmi těžké. Přejeli jsme přes chodbu až k hlavní dveřím. Val byla zavřená v kuchyni. Dveře nebyly zamknuté, takže jsme je museli velmi nenápadně otevřít. Pomalu a tiše jsme uchopili kliku a zmáčli ji, ale dveře se otevřely a udělalo to moc velký hluk. Val vyšla ze dveří a zarazila se. „Co tady děláte?“ byla udivená, jak jsme se tu octli. Popadla mě za hadici a kryt. „Kakashi, pomoz mi!“
„Cha, myslela sis, že ti budu pomáhat? Jseš starý, zrezavělý vysavač a zabírala jsi mi místo na záchodě, sbohem, Lili.“
S posledními chvilkami svého života jsem vzpomínala na svoje zážitky s Kokou. Val vyšla z paneláku a strčila mě do auta. Věděla jsem, že jedeme do červeného kontejneru. Za chvíli jsme zastavili, vytáhla mě z auta a uviděla jsem tabuli s nápisem Květná. A vedle onen červený kontejner. Byl opravdu červený. Nikdo nevěděl, že vskutku existuje, protože ten, kdo tam vešel, se už nikdy nevrátil. Teď jsem na řadě já. Val otevřela kulatý poklop a hodila mě tam. Byla tam zima a chlad a bála jsem se.  Naposledy jsem se podívala do černa a pak jen čekala na osudnou chvíli.

 

Chlebíčci na cestách
Hana Měchurová - 5. A

      Jednoho krásného dne si rodina Chlebíčkových objednala dovolenou do Chlebidárie k Celozrnnému moři. Měli zamluvený krásný hotel pouze devět metrů od pláže. Teď už pouze zbývá se nabalit.
      „Já chci to černé tričko!“ volá první chlebíček.
      „Já ty fialové kalhoty!“ volá druhý chlebíček.
      „Kde vůbec jsou?“
      „Máš je v kufru.“ říká maminka Chlebenka.
      Tatínek volá „Můžeme jet!“ a všichni se hned vrhli ke dveřím.
      Nastartovali plechovku a vyjeli. Protože je toto jejich první dovolená, tak se po pěti minutách ozývalo z plechovky:
      „Už tam budeme?“ křičeli chlebíčci. A to se opakovalo celou cestu do Chlebidárie. Jeli asi pět pšeničných hodin, ale dočkali se.
      Když tam dojeli, užasli krásou hotelu Zlatá Bagetka. Vzali si klíč od svého pokoje a s radostí se rozběhli. Byl až v osmém patře, takže se pořádně zadýchali.
      Když tam došli, tak první chlebíček se naštval: „Tady je kůrkové zdvihadlo!“ (výtah) a udýchaně vypil celou lahvičku vody. Když se podíval na kůrkové zdvihadlo, otevřely se dveře a vyšel zbytek rodinky Chlebíčků.
      „Vidíš, teď už nemusíš jít do fitka!“ zasmál se druhý chlebíček. Chlebíčci si vybalovali, hádali se o postele a všechno probíhalo, tak jak má.
      Když šli Chlebíčci do Celozrnného moře tak si vzali rukávky jako malé miminka. Ovšem se nemohli moc domluvit, když řekli, že chtějí koktejl, donesli jim odtučňovací polévku a když si kupovali plážové šaty, donesli jim místo toho růžové baleríny.
      Jinak si chlebíčci dovolenou velmi užili. Když dojeli zpátky domů, velmi se jim stýskalo a plánovali další dovolenou.

 

Kapr
Adélka Růžičková - 1. A

Plave kapr na rybníku,
že prý cítí velkou zimu,
že si koupí botičky
na promrzlé ploutvičky.

 

VE ŠKOLNÍM ROCE 2010/11



Náš rodinný domek
Michaela Kacrová - 6. A

Náš rodinný domek se nachází v klidné části obce Vacenovice. V okolí kolem něj jsou postaveny další domky, les a rybník, který místní lidé nazývají „Bahňák“. Dům má bílou fasádu, bílá plastová okna a dveře. Tvoří jej přízemí a podkroví. V přízemí najdeme ložnici, koupelnu, WC, dětský pokoj, obývací pokoj, kuchyni, dále garáž a technickou místnost. Nejvíce času trávím v obývacím a dětském pokoji. V obývacím pokoji, který je vymalován oranžovou barvou, má své místo béžová sedačka, světlý dřevěný nábytek, na kterém je postavena televize. A tady také trávíme společné chvilky s rodiči a sestrou Klárinkou. Malá sestřička tu má hodně hraček, tak si zde spolu hrajeme. K pátým narozeninám jsem dostala od rodičů akvárium, které jsme umístili na stěnu z obývacího pokoje do kuchyně. A teď se konečně dostáváme po chodbě do mého dětského pokoje, který sdílíme zatím společně se sestrou. Když vejdeme do pokoje, všimneme si dvou postelí, velkého okna, které směřuje do zahrady, dvou psacích stolů, velké a malé skříně. Nejraději mám malou skříň, protože je na ní postavena nová plazmová televize. Na mém psacím stole stojí společný počítač. Stěny jsou vymalovány žlutě, strop je bílý a koberec je barevný. Aby u nás bylo útulno, vidíme po celém domě hodně květin. Stěny zdobí obrázky. V prvním patře budu mít svůj vlastní pokoj. Také zde bude mít pokoj i sestra Klárka, dále tu bude pokoj pro hosty, šatna, koupelna a půda. Z dětských pokojů se bude vcházet na balkón, ze kterého uvidíme na naši zahrádku, kde pěstujeme ovoce, zeleninu a květiny. Už se moc těším na léto, kdy pokoje budou dokončeny a zařízeny. Na zahradě roste mnoho stromků. Další místa patří terase a taťkově dílně. Vedle domu je výběh pro našeho pejska Bena. Tento domek mám nejraději a jak přísloví říká ,,VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJLÍP!“


Výlet do skanzenu
Magdalena Ambrozková - 3. A

Ve čtvrtek 23. září jsme měli jenom 3 hodiny a potom jsme jeli do Strážnice na výlet.Ve skanzenu jsme viděli, jak se vyorávají brambory koňmi a mohli jsme si to vyzkoušet. Pak jsme si hráli na pasáčky a potom jsme ochutnali kratifasky a vařené brambory se slupkou. Také jsme soutěžili ve sběru jablek a viděli jsme výrobu moštu a taky se mi líbil obchod se suvenýry.


Byli jsme ve skanzenu.
Šárka Machálková - 3. A

23. 9. jsme byli ve skanzenu a viděli jsme, jak se dříve žilo. Sbírali jsme tam brambory, dozvěděli jsme se, že kratifasky jsou buchty z bramborového těsta a že turkyň je jiný název pro kukuřici. Viděli jsme tam povříslo, je to provaz ze slámy a nedá se roztrhnout. A já už vím, kdo je to hotař a jak se pásly husy a kačeny a jak se ze šustí dělají postavičky a figurky. Je to tam moc pěkné.

VE ŠKOLNÍM ROCE 2009/10



Úsměv
Lucie Náplavová - 9. B

Úsměv je jedna z věcí, kterou si lidé nemusí mezi sebou závidět, protože ho každý dokáže na svém obličeji vykouzlit, aniž by potřeboval spoustu peněz. Úsměvem většinou ukazujeme naši náladu, také slouží jako reakce na nějakou vtipnou situaci, radostnou novinu. Může mít však dvě strany pohledu, upřímný, to je při setkání s námi blízkou osobou, nebo milovaným člověkem. Dále úsměv ironický, nebo-li vynucený. Pro maminky je úsměv na tváři svého dítěte tím nejkrásnějším pocitem. Mladí lidé ho používají jako formu vyjádřit sympatie opačnému pohlaví a dát najevo, že se mu líbí. Když nám člověk zpátky úsměv oplatí, máme z poloviny vyhráno. No není úsměv skvělou zbraní lidí? Někteří lidé svou radost neprojevují pouze úsměvem, ale také smíchem, který je někdy obzvlášť hlasitý. Tedy jde o úsměv s doprovodem zvuku. Vznik smíchu má mnoho příčin. Vzniká jako reakce na vtip, lechtání, inhalace oxidu dusíku. I také drogy mohou způsobit silný smích. Podle mého i názoru ostatních lidí smích prodlužuje život. A v tom případě jsem nesmrtelná. Při nepředstíraném smíchu se mohou na naší tváři objevit slzy radosti..


Pláč
Radomíra Klouparová - 9. B

Proč pláču? Těch důvodů, proč mně nebo komukoliv jinému stékají slzy po obličeji dolů směrem k srdci, je několik. Jeden z hlavních důvodů pláče je smutek. Občas i mě přepadne. Stýská se mi nebo mě k němu doženou vzpomínky, které nejsou vždy příjemné. Je hodně těžké utéct před pláčem i před smutkem. Když mi stéká slza, je mi nanic, nejraději bych utekla někam pryč, daleko ode všeho, ale nejde to. Důvod mého pláče ze smutku? Když se mi stýská anebo něco důležitého se mi nepovede, chci utéci pryč. I když se pokouším smutek překonat, někdy se překonat nedá. Nejkrásnější věc, co znám? Pláč štěstí, další důvod pláče. Když mě něco dojme, mám co dělat, aby zadržela slzičky štěstí, i když většinou slzy nezadržím a z očí mi začne téci nezastavitelný vodopád slz, který jen stěží lze zastavit. Krásná slova, vyznání či pěkné gesto může způsobit, že člověku ukápne pár slziček štěstí. Ale i nějaký krásný, nezapomenutelný okamžik může dohnat k slzám. Nezapomenutelně krásný pocit volnosti a radosti, toť štěstí. Když jsem šťastná, připadá mi vše jednoduché, beru věci s lehkostí a nadhledem, dokonce i s velkým optimismem. Optimismus mne jen tak neopustí. Pláčem si můžeme i ulevit od starostí a těžkostí. Plakat? Ano,ať už štěstím či smutkem. Raději si ulevit než dusit problémy v sobě nebo se trápit. Občas, když se mi zasteskne po dobách, kdy s námi byl ještě tatínek, pláču, protože mi v tu chvíli chybí jeho pohlazení, podpora i ta kouzelná slůvka: „Neboj, vše bude dobré!“ . Mnohem častěji ale pláču štěstím. Pláč je krásný, pokud nás někdo či něco dojme a jsme šťastní. Plakávali jsme, pláčeme a budeme plakat. Vytéká z oka a stéká k srdci. Co to je? Slza. Ta nejkrásnější hádanka.


Co mi škola dala a vzala
Petr Maslík - 9. A

Když jsem se zamyslel nad touto otázkou, uvědomil jsem si věci, nad kterými jsem nikdy zásadně nepřemýšlel. Co mi škola dala? Každopádně spousty vědomostí a informací. Od toho také škola je. Ale mimoto mi ještě ukázala i věci jiné. Škola byla místem, kde jsem potkal mnoho lidí, kamarádů. S většinou z nich jsem vycházel dobře, ale našlo se i několik, se kterými jsem si nerozuměl. Časem jsem se i s nimi naučil vycházet. A je to dobře, protože vím, že i v budoucnu mé kontakty nebudou omezeny jen na úzkou skupinu přátel. A také, že ne všechny moje dny mohou být zábavné a pohodové, jak to bývá o přestávkách. Škola mi také ukládala povinnosti, řád a určitá pravidla, respekt k tomu, kdo mě chce naučit. Každý den musím ráno vstávat, dělat domácí úkoly a připravovat se na písemky. Naučila mě též orientovat se v základech slušného chování. A to nejen popřát lidem dobrý den, ale také jsem zjistil, že ne vždy je vhodné vše říct narovinu a nikdy neuškodí řešit věci kompromisem. A co mi škola vzala? Není toho mnoho, přesto se něco najde. Aniž bych si toho všiml, dospěl jsem. Už nejsem ten malý kluk, který se bál jít sám na nákup a jediný problém byla rozbitá hračka nebo odřené koleno. Škola mi vzala - mimo jiné - dětský pohled na svět, iluze, že na světě je jen dobro a všechno je jen černé nebo bílé. Také mi zabrala spoustu času. Dřív to nebylo tak znát, ale teď v deváté třídě ve škole trávím - dle mého vkusu - až příliš mnoho času. Co bych s ním ovšem dělal, kdybych do školy nechodil? Našel bych pro něj užitečnější využití? Asi ne. I když... Podlé mého názoru mají na školu všichni stejný názor, jako já a doborovolně by do ní nikdy asi nevkročili. A to by byla docela škoda, škola je přece základ života.


Domácí mazlíčci
Patricie Němcová - 9. B

Psi a kočky patří mezi nejčastější domácí mazlíčky. Bylo tomu tak již od dávných dob. Pes pomáhal hlídat lidem jejich obydlí a zvěř. Kočky chránily zásoby jídla před invazí hlodavců. Zpočátku tyto zvířata choval člověk pouze pro potřebu. V dnešní civilizované době si mnoho lidí obstarává zvířata ke krácení svého volného času. Buduje si k nim přátelskou, citovou vazbu. Člověk ví, že když přijede po náročném dni z práce domů, vždy na něj věrně čeká němá zvířecí tvář. Mnoho lidí žije samo, a tak je zvíře tím jedinným, kdo na něj doma čeká. V dřívějších dobách měla každá rodina na venkově nejméně jednoho pejska a několik koček. Tento jen se přesunul i do měst. Lidé tak zahrnují své domácí mazlíčky pozorností a rozmazlují je. Některé rodiny si pořizují psa nebo kočku jako partnera dětem, aby se naučily zodpovědnosti ke zvířatům. Správným výcvikem můžou zvířata pomáhat jednak lidem nemocným, tělesně postiženým, tak i policii při vyšetřování. Také starším lidem bývají hlavně psychickou oporou. A proto si domácích mazlíčků važme a vzorně se o ně starejme!


Za 3 měsíce už nebudu mezi vámi
Romana Slezáčková - 9. B

Co se stane, když za tři měsíce umřu? Vždy se přece může stát, že doktor řekne: „Jsou to vaše poslední tři měsíce, tak si je užijte“. Jak zareaguje moje okolí, spolužáci, přátelé, co rodina? Budou se ke mně chovat jako dosud? Nebudou se mi vyhýbat, ukazovat si, starat se o mne? A dokážu si vůbec užít ten zbytek? Co jsou to tři měsíce oproti patnácti letům, které jsem zde prožila? Nic. Jen zbytečné prodlužování toho trápení. Proč doktor oznamuje takové zprávy? Nebyla by lepší milosrdná lež? Užívat si a nevědět, co mě čeká, nebo spíše nečeká do čtvrt roku. Bylo by snazší žít ve sladké nevědomosti, chovat se jako dosud. Jak se zachovají ti, kdo mě znali a měli rádi? Co si pomyslí? A kdo zalituje, že mi nestihl sdělit to důležité, co ke mně cítil a co už se mnou nebude nikdy sdílet? Nechá si to hořké tajemství navždy pro sebe. A bude ho tížit jako balvan na duši, všude okolo prázdno. A to jen kvůli vlastnímu strachu. Strachu riskovat a být upřímný, když upřímnost je tak důležitá, stejně jako umění přemoci vlastní strach a dát najevo své city. Já ale nehodlám odejít, zůstanu na světě ještě řadu let. Živost si chci užít, upíjet plnými doušky. Těžko se mi to říká, ale kdyby mě tento osud čekal, žila bych jako dosud, možná by bylo lepší nikomu to neříct. Nebyla by totiž příjemná jejich lítost nebo šuškání si o mně za mými zády.


O mojí mamince
Kim Horáková - 2. A

Moje maminka se jmenuje Jana Horáková. Má černé vlasy a má hnědé oči jako já. Ráda uklízí a vaří a hezky se usmívá. Když vaří, tak je moc ráda a pořád se usmívá jako sluníčko a já si myslím, že moje maminka je nejlepší na celém světě. Moje maminka ráda jí tlačenku. Tlačenka jí moc chutná, i mně. Nepije nic sladkého, má ráda heřmánkový čaj, i mně chutná, ale s cukrem. Moji mamičku mám moc ráda.


O mamince
Magdalena Ambrozková - 2. A

Maminka je hodná, ale někdy se nazlobí, když něco provedeme. Ráda plstí různá zvířátka a víly. Má ráda nás všechny i ostatní kamarády a kamarádky. Má tmavě hnědé vlasy a hezké oči. Nejvíc jí sluší plesové šaty. Má o nás velkou starost. Moc si přeje, abychom všichni byli hodní a zdraví. Na svátek si přála jít na Sněžku a přání se jí vyplnilo.


Moje maminka
Michael Havlíček - 4. B

Každý na celém světě má maminku, já mám také svoji maminku. Je milá, hodná, pěkná, někdy také pořádně nazlobená, když něco provedu. Stará se o mě a brášku, vaří nám dobroty, pomáhá s úkoly a o víkendu jezdíme na výlety. Moje maminka má melírované vlasy, je štíhlá i když strašně ráda jí a vaří. Maminka má ráda pořádek, proto pořád uklízí. I přesto ji mám rád.


Milá maminka
Monika Horáková - 4. B

Milovaná maminko,
mám pro tebe srdíčko.
Za tvou lásku nejsladší,
mám tě, mami, nejradši.
Maminka mi hladí vlásky,
všechno pro mě dělá z lásky.


Maminka
Romana Durajová - 5. A

Moje máma ví, co na sebe si mám dát,
moje máma ví, kdy mám jít spát.
Maminka mi dává pusu na dobrou noc,
A já ji mám ráda moc a moc.
Hodně štěstí ke Dni matek,
je to přece i tvůj svátek.

Přeje tvá Romanka


Mamince
Petra Jančová - 5. C

Matičko má milá,
nevím, jak to říct,
Mám tě ráda,
ne, mám tě ráda víc.
Donesu ti trošičku
krásných jarních kvítečků.
Narcisy a tulipány
budou jenom mojí mámy.
Pak donesu srdíčko
a v něm krásné přáníčko:
Moje milá máti
mám tě moc ráda, já ti musím dáti
tak jako táta,
tu sladkou pusu
podle svého vkusu.


Pro maminku
Barbora Vyhnalová - 5. C

Znám krásného človíčka
a když spočnu v jeho klíně
nedýchám, jen poslouchám líně,
jak z jeho úst vycházejí lichotivá slovíčka.

Miluji ji. Ona ani neví,
jak je v mých očích důležitá.
Pro mě je tu, byla, bude
její láska rozmanitá.

A když zřím její pronikavé hnědé oči,
jako by „miluji tě“ mi chtěly říct.
Celý svět se v tu dobu točí,
vždy s úsměvem jí vyjdu vstříc.

Mám tě ráda, mami, vždy budeš moje jediná.
Ta, co mi věří a srdíčkem je se mnou navždy spojená.