Tajemství knihovny (vítězná práce liter. soutěže Jižní Morava čte)

Soňa Podráská, 9. A

Už odmalička jsem ráda chodila do knihovny v našem městě. Navštěvovala jsem ji poměrně pravidelně, a to asi třikrát týdně. Nejraději jsem tam trávila pátky, jelikož následoval víkend a žádná škola mi tyto dva dny nehrozila.

Každý pátek, asi dvě hodiny po návratu ze školy, jsem vycházela z našeho domu. Má cesta vedla přes městský park až ke knihovně. Při každém otevírání jejich dveří mě přepadl pocit klidu a pohody. Když jsem vstoupila, naskytl se mi pohled na dvojici dveří. První patřily oddělení pro dospělé, kam si babičky chodívávaly půjčovat kuchařky, starší muži knihy o myslivosti a má maminka si ráda chodívala pro romány. Zkrátka si každý našel to své. Mě ale svět, který nabízely tyto knihy, moc nezajímal, a proto mé kroky směřovaly ke druhým dveřím do dětského oddělení. Tohle bylo mé místo, tady jsem se cítila dobře.

Knihovnu jsem měla sice hodně ráda, milovala jsem čtení, ale existovaly i jisté důvody, proč jsem zde trávila tolik času. Byla jsem totiž sama. Rodiče pracovali téměř do noci a má starší sestra s námi nebydlela. Také mi dělali starosti spolužáci a ostatní lidé v mém věku, protože jsem se s nimi nebavila. Nebyla jsem oblíbená, populární, ani ničím zajímavá. V mé mysli se několikrát tvořily plány, jak si nějaké kamarády najít, avšak neúspěšně. Všichni si běhali po venku a hráli hry s přáteli, ale na mě se nejspíš dívali jako na outsidera.

Mé bytí v knihovně se stále opakovalo. Pár příjemných slov s paní knihovnicí, pak následovalo sezení u okna s nějakou dobrou knihou. Za ta léta jsem zde potkala dost lidí, dokola ty samé tváře.

Jednoho dne však stála vedle jedné police úplně neznámá osoba, začtená do tlusté knihy. Byl to vysoký, hnědovlasý, hnědooký, celkem svalnatý kluk. Podle mého odhadu o trochu starší než já, vypadal tak na šestnáct let. Mé oči na něj byly chvíli upřené, usoudila jsem, že je sympatický, ale i zvláštní. Byl to ten typ kluka, který musel patřit k těm oblíbeným a který si dokázal zjednat respekt. Nicméně můj pohled se od něj odtrhl a nohy mě nesly k regálu. Po dlouhém zvažování v mých rukou skončil dobrodružný román. Usedla jsem na své oblíbené místo a ponořila se do čtení.

Za pár minut mě vyrušil neznámý hlas. Patřil tomu vysokému klukovi. Zeptal se, jestli si může přisednout. „Samozřejmě,“ řekla jsem. Chvíli bylo ticho a my jsme jen četli. Najednou ke mně promluvil: „Tak často na tomto místě vídávám jen tebe.“ Zarazila jsem se a začala jsem pátrat v paměti, jestli i já ho odtud znám, ale ne, nikdy jsem ho neviděla. Kdo to mohl být?

„Moc ráda čtu, proto tady trávím tolik času,“ zareagovala jsem. Ani nevím jak, ale najednou jsme vedli příjemný dialog. Představil se mi, prozradil, kolik je mu let a já jsem mu to opětovala. Hovořili jsme pomalu až do zavírací doby, jako bychom se znali od dětství. Když jsem se s ním chtěla rozloučit, tak mi nabídl doprovod. Cestou se mě ptal na různé otázky a dostávalo se mu odpovědí. Musel o mně vědět téměř všechno, naopak já o něm celkem nic. Cesta přes park nás zavedla před můj dům. Přistoupila jsem ke dveřím a zasunula jsem klíč do klíčové dírky. Byla to vteřina, avšak když jsem se prudce otočila a chtěla se rozloučit, nebyl tam. To mě překvapilo, a tak mě napadlo zavolat jeho jméno. Bohužel se nikdo neozval. I přesto, že jsem se cítila zmateně, zaplavilo mě štěstí. „Vážně mám kamaráda!?“ hrálo v mé hlavě.

Další den se mi do školy moc nechtělo. Prosedět v lavici půl dne mě moc nelákalo. Kupodivu to proběhlo nezvykle rychle, dokonce dvě děvčata ze třídy se stala mými kamarádkami. Odpoledne jsem se vydala do knihovny. Před jejím vchodem stál ten kluk, prý na mě čekal. V ten den mezi námi probíhal rozhovor na téma kamarádi. Svěřila jsem se mu, že moc přátel nemám. Tomu se jen zasmál a řekl: „Počkej do zítra, vše bude jinak, slibuji.“

A opravdu, ráno jsem se do školy těšila, během vyučování jsem se skamarádila snad s celou třídou a vše bylo úžasné.

Poté jsem s nadšením zavítala do knihovny a hledala toho kluka. Dnes tam nebyl. Nepotkala jsem ho ani další den, dokonce celý týden. Nedalo mi to a paní knihovnici jsem požádala, aby mi ho v počítači vyhledala. K mému překvapení nikdo s takovým jménem v knihovně registrován nebyl. To mi nedávalo smysl, tak jsem jí ho popsala. To, co mi řekla, by mě nenapadlo. Nikoho takového v knihovně nikdy neviděla. Žádná osoba s tímto popisem sem nechodila.

Kdo byl ten kluk? Byla to nějaká knižní postava, nebo snad duch, kterého jsem měla vidět pouze já? Jasnovidec? Člověk se zvláštními schopnostmi? Každopádně to byl kluk, který mi pomohl. Mrzí mě, že jsem mu nestihla poděkovat. Už jsem ho nikdy nepotkala. Poznala jsem ho v knihovně a tam jsem ho i naposledy viděla.

Stal se pro mě tajemstvím knihovny.